Verze pro tisk

Anička získala úžasné druhé místo v XXIV. ročníku literární a XXII. ročníku výtvarné soutěže Památníku Terezín - Memoriálu Hany Greenfieldové. Společným motivem všech prací byl DOMOV. Přečtěte si její práci, je k zamyšlení...

Aničce moc blahopřejeme a přejeme hodně tvůrčích úspěchů. -ič,zr-

Do uzávěrky soutěže došlo 978 všech prací ze 143 škol v celé České republice, z toho 220 literárních (142 v I. a 78 v II. kategorii) a 758 výtvarných (233 v I., 371 v II. a 154 v III. kategorii).

 

Domov

Od malička nám máma tloukla do hlavy, že domov je místo, kde se cítíme dobře, že to není jen místo, kde složíme hlavu a naplníme žaludek jídlem.

Váhu jejich slov jsem pochopila v roce 2014. Proč zrovna v tomto roce? V květnu 2014 celá naše rodina koukala na televizi a nevěřila tomu, jak povodeň pustoší Srbsko, odkud pochází moji prarodiče. Táta jako chlap tento přírodní úkaz bral jako trest, který jsme si zasloužili, protože se neumíme chovat vůči planetě. Máma to pojala jako vždy po svém a okamžitě začala s celostátní sbírkou na pomoc v Srbsku, v čem ji podpořila i Česká televize. Díky této podpoře máma nastřádala dostatek prostředků, aby vyrazila do zasažených oblastí. Na této cestě jsme hlavními pomocníky byly sestra a já. I přes veškeré rady místních abychom do zasažených oblastí nejely, máma neposlechla a vyrazily jsme vstříc neznámému.

Po příjezdu na místo nás zaskočil neúnosný puch. Po cestě a mimo ni se válelo neskutečné množství mrtvého ptactva a zvířat. Byly jsme první, které s pomocí přišly, a instrukce byly jasné. Musely jsme zjistit, kdo pomoc potřebuje nejvíce. Chodily jsme od domu k domu. Nikdo nebrečel, ani nenaříkal. Všichni děkovali Bohu, že přežili a že jsou spolu. Voda všem odnesla fotky, cennosti a vše, co tvoří materiální vzpomínky.

Nejvíce mě zasáhl osud pana Babiće. Máma nevěděla, že je tento pán slepý. Máma se ho ptala, co potřebuje. On ji chytil za ruku a řekl, že by si rád ohmatal její obličej, aby si představil, jak vypadá někdo, kdo mu přišel pomoc v tak těžké chvíli. Poprvé jsem viděla svou mámu brečet. A dělala všechno pro to, aby to ten pán nepoznal. Jenomže on to cítil a mámu objal. Místo toho abychom my uklidňovali ty lidi, že bude lépe. Nakonec to bylo opačně.

Proč vám to vše píšu, no protože díky své rodině a mé neskutečné mámě, vím, co znamená slovo DOMOV. Není to jen pokoj, ve kterém spím. Není to ani hypotéka, která každý měsíc tíží náš rodinný rozpočet. Je to místo, kde jako rodina tvoříme nerozlučný tým v dobrém i ve zlém. Je to naše místo pod hvězdami, o které můžeme lehce přijít, a je jedno, jestli jde o přírodní živel nebo o válku. Tak proč se dnes mezi námi objevují takové „poseroutky“, co nedokážou přijmout lidi bez domova z válečných oblastí. Kdo rozhoduje o tom, jestli já nebo ty máme větší či menší právo mít teplou vodu nebo teplou večeři.

Copak jsme se snad všichni zbláznili? Stydím se za ty, kteří soudí lidi podle barvy pleti, náboženství a dalších nepodstatných věcí. Možná jsem krásně naivní, protože je mi jen 15 let, ale lepší být naivní než dospělý xenofob.

Překlad stránek

English French German Italian Portuguese Russian Spanish

DDM P2